Blog

Vážení,

rádi bychom Vás seznámili s rozsudkem Nejvyššího správního soudu („NSS“) č.j. 5 Afs 236/2022 - 36 ze dne 29.11.2023. V uvedeném rozsudku se NSS zabýval otázkou daňové uznatelnosti nákladu podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů („ZDP“), plynoucích z dohody o narovnání.

Úvod do problematiky

Pokud mezi subjekty vzniknou spory ohledně vzájemných práv, pak lze takovou situaci řešit např. tzv. dohodou o narovnání (viz § 1903 občanského zákoníku). V takovém případě dochází k nahrazení původního závazku (příp. pohledávky) závazkem novým, tj. původní závazek zaniká.

Daňové dopady při uzavření dohody nejsou explicitně řešeny zákonem o daních z příjmů. Pouze v pokynu D-59 je stanoveno, že náklad patří do období, ve kterém dohoda o narovnání nabývá účinnosti. Problematikou se zároveň v minulosti zabýval koordinační výbor (viz dále v textu).

O co šlo v uvedeném rozsudku?

Daňový subjekt uzavřel dohodu o narovnání, jejímž důvodem bylo eliminovat budoucí náklady související s vedením případných soudních sporů, nikoliv snaha změnit původní sporné závazky. Částku vzniklou dle dohody a označenou jako finanční kompenzační nárok uplatnil jako daňové uznatelný náklad podle § 24 odst. 1 ZDP. Daňovou uznatelnost hájil argumentací, že dohoda vede k úspoře budoucích nákladů souvisejících s vedením soudních sporů, tj. bude mít dopad i na budoucí vyšší zdanitelné výnosy.

Správce daně neshledal argumentaci daňového subjektu za dostačující a kompenzační nárok neuznal jako daňově uznatelný náklad. Daňový subjekt s platebním výměrem nesouhlasil a podal odvolání na Odvolací finanční ředitelství, které se postavilo na stranu správce daně.

Spor se tak dostal ke Krajskému soudu. Předmětem sporu bylo posouzení otázky a podmínek, za kterých by dohoda o narovnání byla daňově uznatelným nákladem podle § 24 odst. 1 ZDP. Dále též otázka, zda může daňová uznatelnost vyplývat z úspory budoucích nákladů.

Rozhodnutí Krajského soudu („KS“)

Dle KS v ZDP chybí úprava dohody o narovnání, proto je nutné vždy individuálně posoudit daňovou uznatelnost v souladu s § 24 odst. 1 ZDP.

KS se odvolává na již existující judikaturu. Např. v rozsudku č. j. 1 Afs 58/2011‑94 NSS konstatuje, že vznik nového závazku z důvodu vzniku dohody o narovnání má kauzální souvislost se zánikem původního závazku. Dohoda o narovnání mění právní důvod existence závazku, nikoli však jeho ekonomický důvod. Podobně podle rozsudku NSS č. j. 1 Afs 74/2009‑62 je pro daňové účely důležité posuzovat ekonomický důvod příjmů (kauzu).

KS v návaznosti na zmíněné rozsudky uvádí, že jak u výdajů, tak u příjmů, by se v dané problematice měl uplatnit stejný postup.

Z uvedeného vyplývá, že původní závazek, u kterého dochází ke změně, nelze od dohody o narovnání oddělit. To znamená, že daňová uznatelnost nákladu plynoucí z dohody o narovnání je podmíněná daňovou účinnosti původního závazku.

To potvrzují i závěry Koordinačního výboru ze dne 26.1.2005, kde byl přijat závěr, vyvození podmínek daňové uznatelnosti nákladů – dohoda o narovnání (naleznete zde):

a) dohoda byla uzavřena mezi samostatnými právními subjekty v rámci jejich podnikatelské aktivity,

b) uzavření dohody předchází budoucím soudním sporům a eliminuje budoucí náklady na vedení těchto sporů,

c) náklad související se sporným závazkem, který při narovnání zaniká, by byl považován za daňově uznatelný,

d) náklady spojené s platbou na základě dohody o narovnání nejsou vyjmenovány v ustanovení § 25 odst. 1 ZDP.

Jelikož jedinou argumentací daňového subjektu pro posouzení daňové účinnosti nákladů bylo, že dohoda měla zastavit růst dalších nákladů (podle písmena b) ve výše uvedeném výčtu), KS se plně ztotožnil se závěrem finančních orgánů a žalobu považuje za nedůvodnou. V daném případě nebyla naplněna podmínka, že závazek (uvedený ve smlouvě o dohodě o narovnání) , který zaniká, by byl považován za daňově uznatelný.

Vyjádření NSS

Nejvyšší správní soud se postavil na stranu KS. V rámci definice v § 24 odst. 1 ZDP Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že daňová uznatelnost nákladu je odvozena od existence bezprostředního vztahu mezi příjmy a výdaji. Podstatná je tedy vazba na náklad v minulosti, na základě kterého vznikají očekávané zdanitelné příjmy.

NSS proto neuznal argumentaci daňového subjektu o irelevantnosti povahy budoucích nákladů. Vazbu na § 24 odst. 1 ZDP nelze dle NSS odůvodnit jen zajištěním úspory dalších nákladů s vedením soudních sporů, kterou díky tomu dojde ke zvýšení budoucích výnosů. Nedošlo by tak ke splnění základní podmínky vynaložení nákladů k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (tj. z vynaložení těchto nákladů neplynou do budoucna žádné příjmy, jen další náklady). Takový postup považuje NSS za obcházení zákona, kde daňový subjekt získává možnost daňově neuznatelný závazek, za pomocí dohody o narovnání, učinit daňově uznatelným.

NSS (ve shodě s KS) zhodnotil, že v případě kompenzačních plateb souvisejících s dohodou o narovnání nelze považovat podle § 24 odst. 1 ZDP náklady za daňově uznatelné. Podle NSS chybí relevantní základ v nakládání s majetkem poplatníka a vynaložení těchto nákladů nemá vliv na výsledek hospodaření (do budoucna z těchto nákladů žádný reálný zisk neplyne). Daňová uznatelnost se tak odvíjí od daňové účinnosti nákladu souvisejícího se sporným závazkem.

V případě, že Vás k danému tématu zajímá více informací, neváhejte se na náš obrátit, rádi Vám pomůžeme!

Stela Bartošová
bartosova@clarksonhyde.cz