Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku ze dne 13. 5. 2020 (č. j. 8 Afs 58/2019–48) vyjádřil ve prospěch daňových poplatníků, když odmítl dosavadní výklad finanční správy v otázce prodlužování lhůty pro stanovení daně v případě tzv. řetězení daňových ztrát, kterou NSS označil jako nezákonnou.
Dle zákonné úpravy platí, že pokud poplatník daně z příjmů vykáže ve zdaňovacím období daňovou ztrátu, může ji uplatnit v následujících pěti zdaňovacích obdobích jako položku odčitatelnou od základu daně (§ 34 odst. 1 zákona o daních z příjmů).
Vykázání daňové ztráty však ovlivňuje lhůtu pro stanovení daně (§ 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů). Zjednodušeně platí, že po uplynutí lhůty pro stanovení daně se daň/daňová ztráta za dané zdaňovací období stává konečnou a nemůže být změněna (ať už ze strany poplatníka, nebo správce daně).
Standardní lhůta pro stanovení daně dle daňového řádu činí 3 roky a začíná běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového přiznání. V určitých specifických situacích se tato lhůta prodlužuje. Jak jsme naznačili výše, jedním z těchto důvodů je i vykázání daňové ztráty.
Platí následující pravidlo:
Pokud například za zdaňovací období roku 2020 vznikla poplatníkovi daňová ztráta, může tuto ztrátu použít jako položku odčitatelnou od základu daně nejpozději za zdaňovací období 2025. Dle zmíněného pravidla lhůta pro stanovení daně pro všechna zdaňovací období od 2020 do 2025 skončí až v průběhu roku 2029 (tři roky od uplynutí lhůty pro podání řádného daňového přiznání za poslední rok možného uplatnění ztráty). Pokud by daňová ztráta za rok 2020 nevznikla, lhůta pro stanovení daně by uplynula v roce 2024.
Z příkladu je zřejmé, že daňová ztráta významným způsobem prodlužuje dobu, po kterou mimo jiné může správce daně zahájit daňovou kontrolu daných období.
V souvislosti s pravidlem pro stanovení daně v případě ztrátového období panovaly výkladové nejasnosti v situacích, kdy v pětiletém období, kdy je možné daňovou ztrátu uplatnit, vznikne další daňová ztráta. V těchto případech docházelo k tzv. řetězení daňových ztrát, jehož důsledkem se v určitých případech lhůta pro stanovení daně prodlužovala teoreticky až donekonečna.
NSS ve svém rozsudku však jednoznačně odmítl výklad umožňující řetězení daňových ztrát jako nepřiměřený zásah do právní jistoty daňových subjektů. NSS upřesnil, že § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů poskytuje z důvodu daňové ztráty správci daně delší lhůtu k provedení daňové kontroly, nicméně ustanovení nedeterminuje její další prodlužování. Dle NSS tak řetězení daňových ztrát nemá výslovnou oporu v zákoně a představuje nepřípustně rozšiřující interpretaci daného ustanovení. Lhůta pro stanovení daně za každé zdaňovací období má mít dle NSS svůj zcela samostatný režim.
Dle našeho názoru rozsudek představuje přelom v doposud uplatňované výkladové praxi, která bude mít pozitivní dopad pro daňové poplatníky s ohledem na období, za které správce daně může provést daňovou kontrolu.
