Blog

Pokud posíláte zaměstnance na pracovní cestu, náleží jim příslušná výše stravného dle zákoníku práce. Jeho výše je odvozena od délky pracovní cesty. Náklady na stravné jsou pro zaměstnavatele bez ohledu na jeho výši daňově uznatelným nákladem, na straně zaměstnance se pak jedná o příjem, který není předmětem daně (do výše stanovené zákoníkem práce).

Pokud je zaměstnanci na pracovní cestě poskytnuto bezplatně stravování v podobě snídaně, oběda či večeře, je zaměstnavatel povinen stravné v odpovídající výši krátit. Daňové dopady jsou stejné jako v případě stravného v nezkrácené výši.

Jak je to však s daňovou uznatelností bezplatného stravování, které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci při pracovní cestě / výkonu práce mimo pravidelné pracoviště, kvůli kterému je povinen stravné krátit? To Vám nastíníme v tomto příspěvku.

Bezplatně zajištěné stravování na pracovní cestě

Zákon o daních z příjmů zcela jasně řeší daňovou uznatelnost náhrad cestovních výdajů (stravného) při pracovní cestě zaměstnance. Na otázku daňové uznatelnosti stravování při pracovní cestě / cestě mimo pravidelné pracoviště zaměstnance však neposkytuje jednoznačnou odpověď. V praxi tak často vyvstává otázka, zda může zaměstnavatel i takové náklady považovat za daňově uznatelné.

Lze tedy považovat za daňově uznatelné takové náklady, ke kterým sice zaměstnavatel není povinen dle zákoníku práce, ale jejichž povinnost vyplývá např. z pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnancem? Odpověď je ano, má to ale své limity.

Na otázku daňové uznatelnosti nákladů zaměstnavatele na stravování zaměstnanců při pracovní cestě odpovědělo v nedávné době Generální finanční ředitelství („GFŘ“). GFŘ v rámci Koordinačního výboru s Komorou daňových poradců odsouhlasilo, že veškeré náklady na zajištění stravování (jídlo / nápoje / související servis) zaměstnanců na pracovní cestě či cestě mimo pravidelné pracoviště může zaměstnavatel uplatnit jako daňově uznatelné. Právo zaměstnance na zajištění stravování takového charakteru by však mělo vyplývat z pracovní smlouvy či vnitřního předpisu zaměstnavatele.

Výše uvedené platí za předpokladu, kdy stravování má charakter snídaně, oběda či večeře. Vyloučeny jsou situace, kdy se jedná o odměňování zaměstnance, stejně jako případy, kdy způsob stravování je nepřiměřený s ohledem na okolnosti pracovní cesty.

Na straně zaměstnance se pak bude jednat o příjem, který není předmětem daně.

Pozor na náklady na reprezentaci

V okamžiku, kdy pořádáte interní akce (jako je např. školení / výjezdní jednání) či akce pro dodavatele / zákazníky a jedná se o pracovní aktivitu zaměstnanců, pak náklady zaměstnavatele na stravování zaměstnanců, kvůli kterému je kráceno jejich stravné, je pro zaměstnavatele plně daňově uznatelné (viz výše). Pozor je si třeba dávat právě na odlišení pracovních a mimopracovních aktivit.

Náklady na volnočasové aktivity mimo výkon práce nepředstavují pro zaměstnavatele daňově uznatelný náklad. Jedná se o náklady na reprezentaci, které jsou z povahy věci vždy nákladem daňově neuznatelným.

V praxi tak může být obtížné odlišit mezi stravováním s charakterem snídaně, oběda a večeře, a stravováním, které má charakter občerstvení nebo pohoštění. Správné rozlišení je vždy na zaměstnavateli tak, aby účelnost vynaložených nákladů při případné kontrole ze strany správce daně prokázal.

Pokud poskytujete zaměstnancům stravování při pracovních cestách či při jiných příležitostech, které se považují za výkon jejich práce, doporučujeme revizi pracovní smlouvy / interního předpisu, kde jsou práva zaměstnanců na stravování upravena. Při splnění všech podmínek je možné si takové náklady uplatnit jako daňově uznatelné.

V příspěvku jsme Vám nastínili daňové dopady v případě bezplatného stravování poskytovaného zaměstnancům při pracovních cestách. Vždy je však třeba každou situaci posuzovat individuálně k okolnostem daného případu. Příspěvek není vyčerpávající a nenahrazuje tak podrobné daňové posouzení. Pokud se Vás daná problematika týká, neváhejte se na nás obrátit. Rádi Vám pomůžeme!

Michaela Kozminská
kozminska@edmutilitas.cz